Kimberly Kay

/void/ přídavné jméno:

zcela prázdný prostor.

Dávno před světem Pinterestu a sociálních médií si lidé museli jen domýšlet, co jim v životě chybí.

Jen díky tomu, že vzali do ruky nejnovější časopis nebo porovnávali svůj život s těmi v televizi nebo třeba se svými sousedy, mohli identifikovat to, co cítili jako prázdnotu. Sociální média nám však prázdnotu připomínají denně, ale ne vždy ji identifikujeme.

Šílené je, že si opravdu myslím, že je to přesně tak, jak říká citát, že si prázdnotu skutečně uvědomíme, až když ji zaplníme.

V mém případě přišlo uvědomění si velké prázdnoty v podobě náhodné interakce se starším pánem, kterého jsem míjel na benzínové pumpě kdesi v Idahu… znáte ten typ, co prodává všechny ty nevkusné přezky na opasky a 60 druhů sušeného masa a ochuceného popcornu….ale jsou tam pořád, takže je jasné, že musí být oblíbené!

Tak jsem tam byl já; jel jsem ze Seattlu do Texasu (není to tak dobrodružné, jak to zní) poté, co mi řekli, že se opravdu musím vrátit na jih, aby doktoři zjistili, co se děje s mým tělem a mozkem.

Strávila jsem dny, kdy jsem se sotva sprchovala, vlasy jsem měla svázané do drdolu… ale hlavně jsem strávila týdny v posteli a vyhýbala se jakémukoli kontaktu s jinými lidmi než se svými dětmi a partnerem a příležitostně s personálem pohotovosti. Když jsem vstoupila do jakéhokoli obchodu nebo veřejného zařízení, připadala jsem si neviditelná: skoro jako mimozemšťan. Kvůli obrovskému množství zhubnutých kilogramů, depresím a problémům se smutkem z výročí sestřina úmrtí a naprostému úpadku mé nemoci jsem se izolovala do černého celku, který jako by se měl zavřít dřív, než se mi podaří vzpamatovat a vyplazit se ven.

Vstupují starší pánové na čerpací stanici…. Byla jsem tam, špinavé vlasy, žádný make-up, nějaká forma legín, tričko a boty a nejhorší případ tělesné dismorfie, jaký jsem kdy měla. Právě jsem se vyhýbala pohledu na sebe na toaletě; něco, co jsem dělala už několik týdnů, jak se moje nemoc zhoršovala a můj obličej byl vychrtlý a oblečení mi už nesedělo.

Jak jsem se tak nějak ploužila po benzínce a zírala na věci, které jsem nemohla jíst ani pít, ani v nich najít žádnou radost, zjistila jsem, že se ploužím uličkou, která vypadala, že slibuje nějakou formu ovoce.

Kráčela jsem uličkou a opět jsem si připadala neviditelná pro blábolení lidí kolem sebe. Ti na cestách, někteří si dávali kávu, aby si pomohli s dlouhým dnem, jiní si právě brali šesták, aby zapomněli na den, a někteří si povídali o plánech na další den… to všechno se mi tak nějak prolínalo v mém už tak dost náročném mozku. Mozek zaměřený na bolest, dezorientaci a starosti.

Zrovna když najdu ovocné poháry a vyberu si nějakou verzi, o které mám pocit, že má nejmenší schopnost mě zabít, uslyším jemný hlas: „No nejsi ty ale roztomilá mladá dáma? To je ale parádní kabelka.“ V první chvíli jsem nevzhlédla. Celé týdny jsem si dovolila žít v takovém prostoru, že mě nikdo neviděl a na veřejnosti jsem byla pro kohokoli neviditelná. A ne, ne ten cool typ neviditelného Harryho Pottera a jeho úžasného pláště. Ten typ neviditelnosti, kdy máte pocit, že jste tak odpudiví, že by se na vás nikdo nedokázal ani podívat.“

Po několika vteřinách jsem si všimla, že v naší uličce nikdo jiný není. Podařilo se mi tedy navázat oční kontakt a muž řekl: „Ano, miláčku. Mluvil jsem s tebou.“ A já se zarazila. Zírala jsem na toho muže beze slova (vím, neuvěřitelné), dokud jsem se nezmohla na „děkuji, pane“.

Odpověděl mi rychlým „Nemáte zač“. A já jen stála a zírala na nějaká balená vajíčka a párky v rohlíku, které se točily na topení. Byla jsem úplně mimo, když jsem si konečně uvědomila, že mi po tváři tečou slzy. Podívala jsem se dolů a moje tričko bylo promočené od toho, jak dlouho jsem u nich seděla a plakala.

Na chvíli jsem se sama sebe zeptala, proč jsem tak rozrušená. Bylo to proto, že miluju hot dogy na benzince a nemohla jsem si jeden dát? Ne. Na to jsem byla zvyklá. Bylo to proto, že jsem měla takové bolesti, že představa dalších 24 hodin na cestě byla skličující? Ne. Taky jsem to zažila.

Jen pár vteřin trvalo, než jsem si uvědomila, že jsou to slzy radosti. Byl to můj první okamžik radosti po několika týdnech. Poprvé jsem se cítil viditelný. Skutečný. Pěkná. Poprvé jsem si uvědomila, že mám prázdnotu. Jak je velká a jak důležitou roli bude hrát nejen v přežití, ale i v prosperitě během této mé cesty za zdravím. Poprvé jsem si uvědomila, jak osamělá a izolovaná jsem si dovolila být.

Prázdnota byla skutečná a bude se jen zvětšovat, pokud nenajdu něco, čím ji zaplním.

Věděla jsem, že to musí být zdravě morální a udržitelné, a slíbila jsem si, že jakmile se dostanu do Texasu, zaměřím se na to, abych udělala všechnu práci, kterou budu muset udělat, aby to nebránilo mému zotavení a pokroku.

Vysvětlím vám podrobněji, jak jsem tu prázdnotu zaplnila a začala se znovu vidět, ale nikoho nezajímá-tak-jen-skočit-na-to verze je, že jsem tu prázdnotu začala zaplňovat věcmi, které obohacovaly mou duši a ducha, takže nic povrchního nediktovalo, jestli se cítím krásná. Chtěla jsem, aby moje krása zářila zevnitř… abych živila světlo natolik, že by nezáleželo na tom, jak vypadá moje váha, vlasy nebo obličej, lidé by mě viděli jako ten pán na benzínce… Roztomilé. Nebo cokoli jiného, co jsem chtěla cítit. Věděla jsem, že je na mně, abych zaplnila všechny ostatní prázdnoty.

Nejdřív jsem se ale musela smířit s tím, že vyplnění těchto prázdných míst nepřijde od lidí ani od úspěchu. Naplnění prázdných míst muselo přijít také z mého přijetí sebe sama, toho, kde se na své cestě nacházím a kde chci zakotvit.

Moje zaplňování prázdných míst včetně práce se zrcadlem (vřele doporučuji knihu „Zrcadlo zrcadlení“ od Louise Hay). Úplně mi to změnilo život a umožnilo začít s vyplňováním.

Od nich jsem si velmi uvědomila, že jsem dostala svou pozornost a energii, a pracovala jsem jen na vztazích s takovým typem lidí, kteří dokázali být povznášející a inspirující a nikdy méně lidští. Těmi, jejichž chování říkalo: „Vidím tě. Slyším tě. Věřím ti a mám tě rád. Takové, jací jste.“

Začal jsem si také vybírat věci, které mi pomáhaly cítit se produktivně, protože jsem měl pracovní pauzu. Věci, ve kterých jsem stále mohla být kreativní, i když jen v malém.

A nakonec jsem se zaměřila na to, abych si dovolila stýkat se s cizími lidmi na internetu. Stala jsem se součástí podpůrných skupin na facebooku povzbuzujících žen, které procházely tím, čím jsem procházela já, a mohly sdílet své příběhy. A ještě pohodlněji jsem se začala dělit o ten svůj. Dokonce jsem si najala osobního kouče, který mi pomohl identifikovat moje prázdná místa a jak je postupně řešit.

Níže jsou uvedeny snadné způsoby, jak vyplnit různé typy prázdných míst, o kterých můžeme zjistit, že jsou pohřbeny hluboko uvnitř a jsou připraveny stát se černou dírou, pokud jim to dovolíme.

Musíte mít jen jednu prázdnotu, ale podle mých zkušeností stačí jedna, aby vedla nejen k dalším, ale i k hlubším a temnějším.

Můj seznam pro zdravé zaplnění prázdnoty:

Knihy/filmy mohou pomoci zaplnit mnoho prázdnot v našem životě. Jako malému dítěti mi umožňovaly pomocí představivosti zaplnit prázdnotu věcí, které jsem neměl; míst, která jsem neviděl; lidí, kterými jsem ještě nemohl být. Vyplnit prázdnotu vzniklou v důsledku traumatu, úniku před rodinným dramatem nebo obavami z budoucnosti. V dospělosti mi umožnily používat představivost k podobným účelům. V těch prvních letech jsem byla ráda matkou v domácnosti, ale vždycky jsem měla pocit, že mi něco chybí. Knihy mi umožnily uniknout do míst, životů a osobností, které jsem ještě nemohla zažít.

Moje oblíbené knihy najdete na Kimmiině poličce knih a v Kimmiiných knihách, které musíte vidět

Interakce s cizími lidmi:

Když prožíváme něco, co vytváří prázdnotu, někdy je to poslední, co chceme dělat, interakce s ostatními. Ale podle mých zkušeností mi samotné cestování, posezení v kavárně, rychlá konverzace s pokladní v obchodě pomohla zaplnit prázdnotu pocitu spojení s ostatními.

Po rozvodu, stěhování do nové oblasti, zármutku, znovuobjevování sebe sama může život působit velmi izolovaně. A prázdnota osobního spojení může být bolestná a deprimující.

Při každém přestěhování na nové místo jsem se snažila mluvit s cizími lidmi, ať už to bylo v restauraci, při happy hours v místním baru nebo třeba jen se sousedem, který venčil psa.

Seznamovací skupiny jsou také skvělým způsobem, jak vyplnit prázdnotu po osobním kontaktu, dokud se neusadíte a neusadíte na svém „místě“.

Sociální média:

Sociální média mohou mít špatnou pověst, protože vytvářejí syndrom srovnávání a někteří lidé si skutečně uvědomují svou prázdnotu. Ať už to přijde při procházení pinterestu a srovnávání, že váš domov, výchova nebo osobní styl neodpovídá ostatním, nebo když vidíme obrázky na FB nebo IG, které v nás vyvolávají pocit, že nám v životě chybí nějaká úroveň radosti, z naplnění v zaměstnání, prožívání našeho cíle nebo jen nedostatek nadšení pro náš život obecně.

Táž platforma však může poskytnout místo pro interakci a komunitu.

Navrhuji, aby vaše stránky byly více o socializaci.

Můžete pokrýt více „prázdných míst“ než jedno:

1. FB skupiny: Najděte si téma, které vás baví (nebo si vytvořte vlastní), a začněte se stýkat s ostatními, kteří procházejí nebo se zajímají o podobné věci jako vy. Já osobně jsem zaplnila prázdnotu tím, že jsem se připojila k podpůrným skupinám pro chronická onemocnění, kde jsem si mohla přečíst příběhy ostatních a věděla jsem, že se s nimi každý může ztotožnit. V těchto skupinách jsem také našla mnoho skvělých zdrojů… vyplnění prázdnoty v oblasti znalostí a výzkumu.

2. Vytvoření přívětivého prostředí na vlastních stránkách: Tím, že kladete otázky a umožňujete lidem komunikovat, vytváříte místo, kde se lidé mohou cítit, že někam patří, sdílet své příběhy a názory a rady (pozor na regulaci těžkých témat) a vyplňujete prázdnotu pocitu, že jste součástí příčin a šíříte osvětu nebo minimálně děláte lidi šťastnými a méně osamělými sami.

3. Zapojení: Komentováním stránek ostatních můžete vyplnit prázdnotu pocitu produktivity a podpory. Zjistíte, že lidé mnohokrát reagují na pozitivní komentáře a podporu; díky tomu je pravděpodobnější, že udělají totéž pro vás.

4. Sdílení vašeho příběhu nebo vášně/umění: Tím, že využíváte svou platformu k prezentaci své práce nebo příběhu, umožňujete ostatním pohodlně sdílet své příběhy a vzdělávat ostatní ve věcech, které možná neznají nebo neumějí. To pomáhá zaplnit prázdnotu sdílení vašich darů, talentů a hlasu se světem.

Přátelé:

V životě je mnoho věcí, které vyvolávají pocit izolace. Ne každý potřebuje partnera, se kterým by sdílel životní dobrodružství. Po rozvodu nebo špatné zkušenosti si můžeme vybrat přátele, se kterými budeme jezdit na výlety, večeřet, chodit do kina nebo dokonce přespávat.

Po mém rozvodu před lety se mnou zůstala spousta dřímot nebo i blízkých přátel, kteří procházeli podobnými věcmi, a každý z nás pomohl zaplnit prázdnotu tomu druhému.

Nebylo to nic zásadního, ale minimálně jsme měli podporu, společnost a někoho, kdo tu prostě byl, takže samota se necítila tak hluboká a nekonečná.

Vizualizace/představa:

Někdy zapomínáme, že síla uniknout nebo jít na nové místo se skrývá přímo v naší mysli. Takže i bez knih, filmů nebo přátel můžeme pomocí meditace nebo vizualizace zaplnit jakoukoli prázdnotu, kterou můžeme mít.

Vizualizací si můžeme představit, jak může vypadat nová práce, šatník, drahá polovička, tělo a zkušenosti.

Můžeme si „představit“, jak by mohl vypadat lepší život, „pocítit“, jaké by to bylo zažít něco nového s něčím, někde, s někým, koho jsme nikdy nepotkali, nebo s někým, koho milujeme.

Únikem prostřednictvím vizualizace jsme schopni zaplnit prázdnotu a také pomoci manifestovat trvalé výplně prázdných míst.

Ačkoli žádná osoba, věc ani myšlenka nikdy nebude schopna zcela zaplnit prázdnoty v nás, můžeme si je udělat jako snesitelnější tím, že vezmeme věci do vlastních rukou a učiníme tyto prázdnoty o něco méně bolestnými tím, že proměníme samotu v lásku.

Stejně jako v mém okamžiku na benzínové pumpě jsem nevěděl, co mi chybí, dokud jsem nebyl schopen pocítit toto spojení od jiného člověka.

Takže praktikování těchto věcí nám umožní ztotožnit se s tím, co v sobě cítíme jako prázdnotu… pocity, které někdy zůstávají nedotčeny, nerealizovány nebo dokonce špatně umístěny.

Další nápady, jak se povznést, když jste na dně… najdete také na mém blogu: Pokud máte nějaké nápady, jak zdravě zaplnit prázdná místa, napište je prosím níže. Ráda se o ně podělím ve své FB skupině.