Mladí Portoričané opouštějí ostrov, aby unikli dluhům území

Když Amanda Y. Feliciano Bonilla vyrůstala, nikdy si nedovedla představit, že by opustila svůj rodný ostrov Portoriko. Bonilla, která vyrůstala v takzvaných „projektech“ ve městě Guaynabo, v oblasti s nízkými příjmy obklopené bohatstvím, je hrdá na to, jakým člověkem se stala, a na komunitu, kterou nazývá svým domovem. Bohužel říká, že kvůli své kariéře bude muset ostrov pravděpodobně opustit.

„V nejbližší době se stěhovat neplánuji,“ říká Bonilla španělsky. „Ale upřímně řečeno, s tím, co studuji, pro to tady v Portoriku není práce.“

Čtyřiadvacetiletá Bonilla vystudovala sociálně-kulturní antropologii na University of Puerto Rico-Río Piedras. Spolu se svou kamarádkou Gabrielou Estradou Cepedou nyní spravují stánek AmeriCorps na zdravotním veletrhu v portorickém městě Loíza a pracují na projektu, jehož cílem je vytvořit komunitní plány nakládání s odpady při přírodních katastrofách. Obě ženy mají pocit, že příštích několik měsíců, kdy dokončí školu a budou se ucházet o práci, je dělí od velkého rozhodnutí: „Zůstat, nebo odejít?“

Cepeda na rozdíl od Bonilly na ostrově nevyrostla. Když vyrůstala, její jedinou konstantou byla změna – její otec pracoval pro armádu Spojených států a jako mnoho rodin vojáků se často stěhovali po USA. Cepeda však říká, že „moje kulturní identita pochází odsud a moje hodnoty a tradice jsou odtud“. Přesto si jako dvaadvacetiletá studentka magisterského studia poradenské psychologie nedokáže představit budoucnost, v níž by jako mladá zůstala v Portoriku.

Puerto Rico přišlo bezprostředně po hurikánu Maria o téměř 8 % obyvatel, ale samotná katastrofa populaci ostrova nezdecimovala. V uplynulém desetiletí houfně opouštělo ostrov mnoho mileniálů, kteří hledali příležitosti jinde a hledali pracovní místa, která jim ostrov nemůže poskytnout. Někteří mladí Portoričané se však rozhodli zůstat. Tento vnitřní boj – zůstat, nebo odejít – je středobodem myšlení mladých Portorikánců a je hnacím motorem sociálních rozporů na ostrově, který nazývají svým domovem.

Silné pouto k rodině, ostrovu a jeho zvykům a jídlu způsobuje, že pro mnoho mladých lidí na ostrově je cesta za kariérou do Států nesnesitelnou volbou. Bonilla a Cepeda o této volbě často diskutují.

Když jednoho únorového dne toto téma znovu přežvykují, Bonilla a Cepeda sténají a rozčileně se smějí.

„Mám alespoň naději, že pokud odejdu, bude to až ta poslední možnost,“ říká Bonilla. „La última opción.“

Centrum portorických studií na Hunter College odhaduje, že do konce roku 2019 může Portoriko přijít až o 470 000 obyvatel z roku 2017, což je asi 14 procent populace ostrova. Odhad počtu mladých lidí ve vysokoškolském věku (18 až 24 let), kteří opustí ostrov po hurikánu Maria, se pohybuje od 17 000 do téměř 33 000.

Ačkoli hurikán způsobil masivní změnu v počtu obyvatel Portorika, Cepeda ho považuje pouze za zlomový bod v pokračujícím exodu lidí v jejím věku.

„Je to jako jeden z těch dějových grafů, které jsme používali pro příběhy v hodinách literatury,“ říká Cepeda a úhlem ruky ukazuje postupný vzestupný sklon. „Děj stoupal a stoupal, a stoupal, až do chvíle, kdy se objevila Maria.“ Vystřelí ruku nad hlavu. „Ale pak to Maria tak nějak rozjela, jako všude.“

Na makroúrovni má Cepeda pravdu. Maria sice odstartovala masový útěk lidí všech věkových kategorií, ale sociální – a konkrétně ekonomické – důvody pro odchod z ostrova se v tichosti stupňovaly už několik let.

Mladí Portorikánci musí brát v úvahu nejen kariéru a rodinu: Na jejich bedrech nyní leží obrovské zadlužení ostrova. Portoriko nashromáždilo dluhy a penzijní závazky v celkové výši 122 miliard dolarů, které se nahromadily, když investoři hromadili vysoce rizikové dluhopisy vydané vládou.

Portoriko začalo hromadit obrovské množství dluhů na konci 90. let. Ostrov býval daňovým rájem pro velké podniky a firmy se na něj hrnuly. Když se však daňové úlevy postupně zrušily a v roce 2006 zcela skončily, obrovské podniky ostrov opustily, což zničilo tisíce pracovních míst, snížilo daňové příjmy a v důsledku toho zdecimovalo ekonomiku území. Federální vláda tento problém ještě zhoršila zákony, které Portoriku ztěžují převzetí kontroly nad jeho financemi a hospodářstvím. A protože je Portoriko považováno za území, a ne za stát, má jen malé slovo v tom, jak je řízeno z Washingtonu.

Celkový dluh ostrova nyní činí v průměru 35 883 dolarů na obyvatele – včetně dětí.

Při těchto číslech Portoriko jednoduše nemůže splatit to, co dluží. Ostrov také nemůže požádat o vyhlášení bankrotu. Kvůli americkému zákonu z roku 1984 mohou o bankrot žádat pouze města – nikoliv státy. Portoriko, které je americkým územím, není ani jedním z nich, ale americká vláda neudělala výjimku. Většinu dluhů ostrova tak nese na svých bedrech portorické obyvatelstvo. Tváří v tvář krizi se nyní míra nezaměstnanosti pohybuje kolem 8 až 9 %, což je přibližně dvojnásobek míry nezaměstnanosti v USA.

Nový plán v rámci COFINA, portorické státní společnosti, která vydává státní dluhopisy, restrukturalizuje dluh ostrova a dává vládě a jeho obyvatelům 40 let na splacení 3,23 miliardy dolarů. S rostoucím počtem Portorikánců však ostrov ztrácí velkou část své daňové základny a potenciálních držitelů dluhopisů.

V další snaze splatit dluh zavádí vláda úsporná opatření včetně omezování služeb a zavírání škol. Z pohledu mnoha obyvatel to znamená, že držitelé dluhopisů tahají peníze přímo z kapes Portorikánců. „Tento dluh ponesou všichni mladí lidé,“ říká Bonilla. „Nakonec to zaplatí moje děti.“

Dluh je hlavním faktorem při úvahách Oscara Ojedy o jeho budoucnosti. Ojeda, nedávný absolvent Portorické univerzity v Mayaguezu a velmi motivovaný student, studoval na bakalářském stupni průmyslovou mikrobiologii, ale přesto chce pokračovat ve studiu na vyšším stupni v USA nebo v Evropě.

„Nesnáším dluhy,“ říká Ojeda. „Čtyřicet let je dlouhá doba na splácení něčeho, co není naší vinou.“

Ojeda se chce nakonec vrátit do Portorika, aby mohl využít dovednosti získané na postgraduálním studiu ke zlepšení své komunity.

„Chápu, odkud přicházejí, víte,“ říká Ojeda o lidech, kteří se rozhodli nadobro odejít. „Přijmout toto rozhodnutí přestěhovat se, to není vždy nejjednodušší. Pokud je to otázka zůstat, nebo odejít, je to těžké, protože vás svým způsobem ekonomicky motivují k tomu, abyste odešli.“

Někteří mají pocit, že vláda vytvořila ultimátum: buď odejít za dobrou prací, nebo zůstat a riskovat, že nevyužijete plný výdělečný potenciál, který vyšší vzdělání nabízí.

Kolem tohoto rozhodnutí se víří nevole a kolem roku 2016 se na sociálních sítích objevil vzdorovitý hashtag. #YoNoMeQuito neboli „Nevzdám se“ od té doby reprezentuje pocity mnoha Portorikánců, kteří chtějí na ostrově zůstat, ať se děje, co se děje.

„Takže je to jako ostuda pro lidi, kteří odcházejí,“ říká Cepeda. „Proto o tom s lidmi moc nemluvím.“

Pro dospívající Joseho Joela Cordera Hernandeze, Iana Xaviera Coru Mauráse a Luise A. Cepedu je to velmi důležité. Nievese Florese by opuštění domova znamenalo vzdát se veškeré práce a aktivismu, které vykonali pro zlepšení své komunity.

Chlapci žijí poblíž komunity zvané El Coquí na jihovýchodní straně ostrova a pracují v ní jako dobrovolníci. Hurikán Maria udeřil na pevninu asi 30 kilometrů odtud a chudou venkovskou komunitu tvrdě zasáhl.*

Komunita přišla na několik týdnů o elektřinu, ale členové komunity se shromáždili kolem dobrovolnické organizace Coquí Solar, která se zaměřuje na zpřístupnění solární energie místním obyvatelům.

Hernandez, Maurás a Flores pracují jako dobrovolníci v této organizaci v naději, že se jim podaří z El Coquí vytvořit udržitelnou komunitu využívající solární energii. El Coquí dlouhodobě trpí zdravotními následky nedaleké uhelné elektrárny, která na místě skladuje pětipatrovou hromadu suchého uhelného popela. Uhelný popel, vystavený větru, který se prohání městem, pokrývá každý centimetr El Coquí.

Třem teenagerům jejich vášeň pro aktivismus a spojení s El Coquí ztěžuje odchod.

„Nechceme jít na univerzitu,“ říkají španělsky. „Když lidé odejdou, odejdou nadobro.“

K tomu, aby člověk změnil svou komunitu, není nutné vysokoškolské vzdělání – tito chlapci to dělají ve svých 17 letech. Demoralizující cyklus „odlivu mozků“ však často nejvíce postihuje venkovské komunity a vytváří napětí mezi těmi, kteří usilují o vyšší vzdělání, a těmi, kteří mají velkou motivaci, ale vysokou školu nepovažují za nutnost.

Carmen M. de Jesús Tirado, další dobrovolnice v Coquí Solar, říká, že má pocit, jako by lidé opouštěli její rodné město.

„Buď odjíždějí do jiného puebla, nebo do Spojených států, aby si našli práci, ale práce je i tady,“ říká Tirado ve španělštině.

Když tisíce mileniálů opouštějí ostrov, někteří nadějní lídři portorických teenagerů se možná rozhodnou tento příběh zvrátit.

„Chci zůstat na ostrově, protože tu chci něco změnit,“ říká Hernandez. „Chci, aby se moje země změnila. Chci, aby moje země nebyla zamořená víc, než už je. Chci, aby moje země byla zemí, kterou máme všichni rádi. Vyrostl jsem tady v El Coquí a je tu spousta lidí, kteří potřebují mou pomoc.“

*Aktualizace – 1. května 2019: V předchozí verzi tohoto článku byl El Coquí chybně označen jako jihozápadní část ostrova.